Dračí a Fénixův slib (Prolog)
Oheň a popel Vítr přinášel vůni spáleného hedvábí a inkoustu. Nebesa nad císařským palácem byla černá jako kaligrafický tah na svitku osudu. Rudé lucerny, které měly osvětlit cesty do budoucnosti, nyní osvětlovaly pouze trosky cizího plánu – a pád muže, který měl být legendou. Wú Long poklekl uprostřed velké audienční síně. Jeho ruce svíraly pouta z nefritového železa, drahocenného kovu, který dokázal omezit i ty nejsilnější válečníky. Krev z rány na jeho čele mu stékala do očí, ale nesklonil hlavu. Před ním seděl císař – jeho vlastní bratr. „Jsi obviněn ze zrady,“ zazněl hlas nejvyššího rádce, starého muže s dlouhými stříbrnými vousy, který vždy stál ve stínu trůnu. „Přinesl jsi hanbu své rodině i celé říši.“ Wú Long se ani nepohnul. Jeho srdce nebilo strachem, ale ledovým klidem člověka, který již pochopil svůj osud. „Nejsem zrádce,“ pronesl pevně. „Bránil jsem říši, když jste vy všichni seděli zde a psali rozsudky na hedvábné svitky.“ Zlatá roucha dvorních úředníků zašus...